Pohanský obětník Treboch.                                     

Česká země byla sice již pokřestěna, ale ve století dvanáctém leckde se ještě udržoval pohanský kult. Vždyť víme, že ještě ve století čtrnáctém první arcibiskup pražský, blahé paměti, Arnošt z Pardubic musel vystoupiti proti setrvačně se udržujícím pohanským t. zv. „božím soudům."

Ve století dvanáctém bylo obyvatelstvo v Třebecho­vicích dávno a cele křesťanským, ale výjimku tvořil po­hanský žrec, který samotářsky sídlel a pohanským bohům obětoval na hoře v posvátném háji, kde dnes říkáme na Vinici aneb na Orebě.

Nikdo ho nerušil, když zapaloval posvátné ohně bohům věkožírným, ale naopak, on sám se lidí stranil, a snad nikdo ani nepamatoval, aby ze svého háje sestoupil dolů do osady od té chvíle, kdy poslední jeho sou­věrci ve městě vymřeli,

Dle pověsti starý ten obětník nebo žrec se nazýval Treboch a po­cházel z rodu, v kterém kněžství bylo dědičné.

Byl posledním svého rodu a často byl teskliv, neboť stále se mu na mysl vracela myšlenka, že s ním vymře úcta ke starým bohům a že po něm nikdo již více nebude v hájích a na rozcestích zapalovati ohně posvátné. Tím více byl teskliv, když jeho drahý přítel a obětník při Hradci stal se také křesťanem.

Dlouho se spolu přeli, jeden druhého o pravdě přesvědčovali, ale nezviklán zůstal novokřesťan a do srdce Trebocha vstoupila slabá po­chybnost. Vzdor tomu umínil si, že uhasí posvátný oheň, rozloučí se s hájem a lesní studánkou a opustí dosavadní místo, jemu tolik drahé.

Ustanovil, že přemluví posledního svého přítele v povolání újezd­ského obětníka a spolu zajdou a vyhledají sobě kraj, kde je ještě zájem pro staré bohy a kde ještě posvátný oheň hárá, uprostřed zemí hlídaných popelnic. Jednoho dne s nikým se nerozloučil, nejzamilovanější modly přitiskl na plece a se slzou v oku opouštěl posvátný háj a studánku při lesní nížině, a odlehlými cestami šel k Újezdu.

Ale co vidí? Jedna lesní stráň celá je pokácena právě ta, kde měl sídlo jeho přítel a všude se to hemží lidem, který na horu snáší kameny a dopravuje různá břemena. Proč ten šum, proč ten spěch ? Inu konají se tu přípravy ke stavbě chrámu Boha křesťanského. A co dále se jeví jeho užaslým zrakům ? Jeho starý kamarád, ke kterému putuje a v něhož poslední naději skládá, hmoždí se tu s velikým břevnem. Běží k němu, padá mu do náručí, a ten velikým hlasem velebí Boha křesťan­ského. Usedají spolu na veliký pařez a důvěrně spolu hovoří. Ujezdecký obětník se slzou v oku líčí, jak poznal nedávno zde ve Svatém Poli) usa­zené otce Cistercienské, jejich lásku a ochotu, kteří v něm rozžehli po­znání pravé víry a pravého Boha, a nyní zase on poučuje Trebocha, který překonán ochotně dává se poučovati a který s údivem zírá na to lidské mraveniště. Na to přítel zavolal i samého opata, který vlídně a láskyplně s nimi obcuje, usedá k nim do lesního mechu, dlouho trpělivě a ochotně odpovídá a vysvětluje oběma starochům, na co se táží. Posléze i Treboch je překonán a jest hotov státi se křesťanem a opat odvádí ho s sebou jako hosta na Svatopolské Cistercium.

V Třebechovicích nastal rozruch, když se rozneslo, že podivínský Treboch zmizel a ještě větší údiv nastal, když jednoho dne konalo se ze Svatopolského kláštera veliké procesí na Třebechovice do posvátného háje na horu. Střed procesí tvořili dva mužové s bílými bradami, kteří nesli veliký kříž.

Podiv stupňoval se v úžas, když seznáno, že jeden z nich je zmi­zelý Treboch. Uprostřed háje v místech pohanského obětiště oba starci sami vykopali zem a zatkli tam onen kříž, jimi samými z velkých dřev zhotovený. Počínání tomu bylo přítomno veškeré obyvatelstvo, načež sám opat dojemnými slovy vylíčil, kterak milost boží dotkla se těchto poutníků a když potom sloužil oběť mše svaté, oba starci mu přisluhovali.

Naposled i Treboch lid oslovil a veřejně se prohlásil křesťanem a učinil slib, že tento kříž jako dříve modly navždy bude pečlivě opatrovati a v jeho stínu chce jednou i své kosti složiti. Lid byl touto řečí mocně dojat a každý se k němu tlačil, aby mu ruku stiskl.

Dle pověsti Bůh dopřál Trebochovi ještě několik let života a když zemřel, přání jeho bylo vyplněno. S úctou a nevídaným účastenstvím lidu byl uctivě pochován do stínu svatého kříže uprostřed dosud pohanského pohřebiště. Kříž po dlouhá léta stál na svém místě, ano i tehdy, když kaple nad ním byla později vyzdvižena. Když pak větší potřeba kázala, vystavil na tom místě v roce 1528 pan Zdeněk Trčka z Lípy větší dřevěný kostel, při čemž prý vetchý již onen kříž bohužel byl odstraněn. Tento dřevěný chrám na hoře, všem nepohodám na pospas vysta­vený, po celá tří století vévodil, ale z nařízení úřadu, poněvadž sesutím prý hrozil, byl roku 1826 zbourán a v nynější podobě vystaven.

Obraz dřevěného chrámu Páně dal svým nákladem poříditi dobrodinec města dr, Th. Held, Nalézá se s příslušným věnováním zavěšený v síňce chrámové.

Autor Vilém Koleš - KRONIKY TŘEBECHOVICKÉ 1923