Pohodlně se usaďte

a přečtěte si něco o Blešně a jeho okolí

Obětník Treboch

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 0.00 (0 Votes)
Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

Pohanský obětník Treboch.                                     

 

 obj k

Česká země byla sice již pokřestěna, ale ve století dvanáctém leckde se ještě udržoval pohanský kult. Vždyť víme, že ještě ve století čtrnáctém první arcibiskup pražský, blahé paměti, Arnošt z Pardubic musel vystoupiti proti setrvačně se udržujícím pohanským t. zv. „božím soudům."

Ve století dvanáctém bylo obyvatelstvo v Třebecho­vicích dávno a cele křesťanským, ale výjimku tvořil po­hanský žrec, který samotářsky sídlel a pohanským bohům obětoval na hoře v posvátném háji, kde dnes říkáme na Vinici aneb na Orebě.

Nikdo ho nerušil, když zapaloval posvátné ohně bohům věkožírným, ale naopak, on sám se lidí stranil, a snad nikdo ani nepamatoval, aby ze svého háje sestoupil dolů do osady od té chvíle, kdy poslední jeho sou­věrci ve městě vymřeli,

Dle pověsti starý ten obětník nebo žrec se nazýval Treboch a po­cházel z rodu, v kterém kněžství bylo dědičné.

Byl posledním svého rodu a často byl teskliv, neboť stále se mu na mysl vracela myšlenka, že s ním vymře úcta ke starým bohům a že po něm nikdo již více nebude v hájích a na rozcestích zapalovati ohně posvátné. Tím více byl teskliv, když jeho drahý přítel a obětník při Hradci stal se také křesťanem.

Dlouho se spolu přeli, jeden druhého o pravdě přesvědčovali, ale nezviklán zůstal novokřesťan a do srdce Trebocha vstoupila slabá po­chybnost. Vzdor tomu umínil si, že uhasí posvátný oheň, rozloučí se s hájem a lesní studánkou a opustí dosavadní místo, jemu tolik drahé.

Ustanovil, že přemluví posledního svého přítele v povolání újezd­ského obětníka a spolu zajdou a vyhledají sobě kraj, kde je ještě zájem pro staré bohy a kde ještě posvátný oheň hárá, uprostřed zemí hlídaných popelnic. Jednoho dne s nikým se nerozloučil, nejzamilovanější modly přitiskl na plece a se slzou v oku opouštěl posvátný háj a studánku při lesní nížině, a odlehlými cestami šel k Újezdu.

Ale co vidí? Jedna lesní stráň celá je pokácena právě ta, kde měl sídlo jeho přítel a všude se to hemží lidem, který na horu snáší kameny a dopravuje různá břemena. Proč ten šum, proč ten spěch ? Inu konají se tu přípravy ke stavbě chrámu Boha křesťanského. A co dále se jeví jeho užaslým zrakům ? Jeho starý kamarád, ke kterému putuje a v něhož poslední naději skládá, hmoždí se tu s velikým břevnem. Běží k němu, padá mu do náručí, a ten velikým hlasem velebí Boha křesťan­ského. Usedají spolu na veliký pařez a důvěrně spolu hovoří. Ujezdecký obětník se slzou v oku líčí, jak poznal nedávno zde ve Svatém Poli) usa­zené otce Cistercienské, jejich lásku a ochotu, kteří v něm rozžehli po­znání pravé víry a pravého Boha, a nyní zase on poučuje Trebocha, který překonán ochotně dává se poučovati a který s údivem zírá na to lidské mraveniště. Na to přítel zavolal i samého opata, který vlídně a láskyplně s nimi obcuje, usedá k nim do lesního mechu, dlouho trpělivě a ochotně odpovídá a vysvětluje oběma starochům, na co se táží. Posléze i Treboch je překonán a jest hotov státi se křesťanem a opat odvádí ho s sebou jako hosta na Svatopolské Cistercium.

V Třebechovicích nastal rozruch, když se rozneslo, že podivínský Treboch zmizel a ještě větší údiv nastal, když jednoho dne konalo se ze Svatopolského kláštera veliké procesí na Třebechovice do posvátného háje na horu. Střed procesí tvořili dva mužové s bílými bradami, kteří nesli veliký kříž.

Podiv stupňoval se v úžas, když seznáno, že jeden z nich je zmi­zelý Treboch. Uprostřed háje v místech pohanského obětiště oba starci sami vykopali zem a zatkli tam onen kříž, jimi samými z velkých dřev zhotovený. Počínání tomu bylo přítomno veškeré obyvatelstvo, načež sám opat dojemnými slovy vylíčil, kterak milost boží dotkla se těchto poutníků a když potom sloužil oběť mše svaté, oba starci mu přisluhovali.

Naposled i Treboch lid oslovil a veřejně se prohlásil křesťanem a učinil slib, že tento kříž jako dříve modly navždy bude pečlivě opatrovati a v jeho stínu chce jednou i své kosti složiti. Lid byl touto řečí mocně dojat a každý se k němu tlačil, aby mu ruku stiskl.

Dle pověsti Bůh dopřál Trebochovi ještě několik let života a když zemřel, přání jeho bylo vyplněno. S úctou a nevídaným účastenstvím lidu byl uctivě pochován do stínu svatého kříže uprostřed dosud pohanského pohřebiště. Kříž po dlouhá léta stál na svém místě, ano i tehdy, když kaple nad ním byla později vyzdvižena. Když pak větší potřeba kázala, vystavil na tom místě v roce 1528 pan Zdeněk Trčka z Lípy větší dřevěný kostel, při čemž prý vetchý již onen kříž bohužel byl odstraněn. Tento dřevěný chrám na hoře, všem nepohodám na pospas vysta­vený, po celá tří století vévodil, ale z nařízení úřadu, poněvadž sesutím prý hrozil, byl roku 1826 zbourán a v nynější podobě vystaven.

Obraz dřevěného chrámu Páně dal svým nákladem poříditi dobrodinec města dr, Th. Held, Nalézá se s příslušným věnováním zavěšený v síňce chrámové.

Autor Vilém Koleš - KRONIKY TŘEBECHOVICKÉ 1923

 

Vyhledávání

HKPOK