Prokletý mlýn

Kdo sobě, třebas jenom zběžně, prohlédne přilehlé lučiny kolem řečiště Orlice v okolí města Třebechovic pod Orebem, na první pohled pozná, že Orlice netekla vždycky stejným řečištěm, a že zajisté nejednou při velikých záto­pách směr svůj změnila.

Nejen rozryté louky — bývalá to ramena řeky — ale i lidová podání nás o tom s dostatek poučují. Dnes teče Orlice mezi městem Třebechovicemi a vesnicí Krňovicemi těsně u hranic posledně jmenované obce, ale na počátku století patnáctého tekla u města Třebechovic opuštěným řečištěm v místech, kde dnes říkáme „malý Mostek". Tam — dle pověsti — stával pěkný mlýn s rozsáhlým příslušenstvím, o němž v dětských letech slyšel jsem vypravovati tuto starobylou pověst.

Ve mlýně přebýval mlynář s mlynářkou, kteří měli jediného syna. Rodičové vynakládali velikou péči na svého jedináčka a byli velice zbožní. Poněvadž nalézal se mlýn uprostřed plebanie třebechovické a plebanie krňovické, obyvatelé mlýna chodili jeden den na mši sv, do Třebechovic, a druhý den do kostela krňovického bylať to vzdálenost pětiminutová a oba kostely, mimo erbovních pánů Hynků Hlaváčů z Dubé, čítaly je mezi své největší dobrodince.

Když synáček nabyl počátečního vzdělání na třebechovické farní škole u sv. Ondřeje a předběžné vzdělání u otců Cisterciáků ve Svatém Poli, byl dán k dalšímu vzdělání do Prahy.

Bylo to právě v době, kdy pro novotářské, cizí učení Angličana Jana Viklefa mistr Jan Hus počal po Praze, ano i po celé zemi vyvolávati ve­liké jitření.

Syn třebechovského mlynáře, žáček tak pečlivě doma vychovávaný, dostal se v Praze do takového prostředí, že úplně nasáknul novotami, ano spolu s ostatními studenty stál jim i v popředí. Dokonce v čas příhodný spěchal na Třebechovice domů k rodičům, kde se cítil býti povolaným po- učovati je a jal se vychvalovati učení Jana Husa, dle tehdejších zákonů na hranicí upáleného.

Vedl sobě s takovým fanatickým zápalem, že rodiče nemohli ani po- znati vlastní své dítě. Lekali se jeho odvážných slov, zvláště matka darmo objímala svého jedináčka a hrozně se trápila, anat poznávala, že její dítě je pro ni téměř ztraceno, a že pel nevinnosti ruka zločinná v Praze s něho asi dávno setřela . . .

V těch trudných dobách nalézala jedině útěchu na stupních oltáře v chrámě třebechovickém a krňovickém a nejednou svůj bol v oběť přiná­šela i Matce Boží ve Svatém Poli.

Marná však byla slova nešťastné matky, marné i vyhrůžky otce. Syn všemožné jejich vývody vždy vyslechl tvrdě. Ano při jednom takovém vý­stupu dokonce opovážil se synáček vyřknouti, že by zasluhoval býti upálen spíše Jan (opat) ze Svatého Pole a nikoliv Jan z Husince, který jenom na něho štve, ale že se mu za to pomstí. Při tomto bouřlivém výstupu, který se mezi synem a otcem odehrál na mlýnském nádvoří za přítomnosti mly­nářské chasy, otec se tolik rozčilil, že otevřel mlýnská dvorní vrata a syna vyhnal potud, dokud se svých bludů neodřekne.

Syn, ač byl jenom na polo ustrojen, zpurně a hrdě odešel. Matka z tohoto výstupu těžce se roznemohla, ulehla a marné všecko pečlivé oše­třování a léčení. V prudké horečce volala po dítěti — ale ten nešel, a než uplynul měsíc, uložili ji do svaté země u sv. Ondřeje. Potulní žoldnéři přinášeli do města podivné zvěsti, že syn mlynáře sběhnul se studií a jenom se cítí býti volným ve vojenském táboře, vztek svůj vybíjí na kněžích a jak krutě sobě počíná při husitských výpadech.

Při těch zprávách tolik krvácelo srdce starého mlynáře. Ano, synáček tak otupěl a válečném řemesle zesurověl, že dal rozšířiti lživou zprávu, že ruka německého křižáka proklála mu srdce v bitvě u Vítkova. Když tato podlá a nešlechetná zpráva byla synem najatým člověkem schválně donesena do Třebechovic starému mlynáři, probudila se v něm otcovská krev, hlasitě hořekoval, rval sobě vlasy a stěží se dal jakž takž upokojiti oběma třebechovskými a krnovskými plebány. Zbaven milované ženy, krutým osudem připraven o jediného syna a k tomu se všech stran valící se zprávy -o bratrovražedných bojích ve vlasti — to vše na něho hrozně.působilo, že stal se nemluvným, za veliké peníze opatřil sobě ru­kopis Štítného Sedmero knih naučení křesťanského, a jenom ve čtení a rozjímání této knihy nalezl jakési ulehčení. Pojednou uzrál v něm zvláštní úmysl — a nikdo mu toho nevymluvil — učinil totiž pořízení jo svém statku, obléknul se do poutnického oděvu, a jak tomu bylo tehdy v Cechách často zvykem, umínil si vykonati dalekou pouť ke svému patronu, k sv. Jakubu Compostellskému do Španěl. Celé okolí bylo počinem starého mly­náře vzrušeno a s úctou sledovalo jeho rozhodnutí.

Jednoho dne zmizel, odešel . .

.A synáček? Řemeslo válečné oblíbil sobě do té míry, že ve všech pražských bouřích horlivě se dal potřebovati. Při útoku pražské luzy na starobylý kostel sv. Jakuba na Starém městě, který srdnatě hájil řemesl­nický cech pražských řezníků, málem by opravdu přišel^ o život — nikoliv rukou nějakého německého křižáka — ale poctivým Cechem, než přece řeznická širočina zasáhla mu trochu pravou tvář, že dlouho sobě v léčení poležel, ale ošklivá jizva navždy mu zůstala. V tom čase dostal zprávu o otcově rozhodnutí, ale zpráva tato se ho hrubě nedotkla. Když pak bývalé zlaté časy. Tímto rozhodnutím se jaksi posílil a opíraje se o pout­ničkou hůl v cestě pokračoval, až stanul na touženém místě u svatého Jakuba na Vysokém Újezdě, Ale hrůza — co vidí? Nádherný klášter, v kterém znal každou zeď a každou chodbu, leží v hrozných ssutinách, ba i ten milý chrám Panny Marie, kde často spolu se ženou hledal a našel útěchu, stojí zpola zbořen a všecka přilehlá stavení vypálena. Hrůzou vykřiknul a zdrcen zhroutil se na zem. Lidé se sbíhali a křísí poutníka- cizince, který na dotaz se dovídá, že Orebité a s nimi spolčená roztodivná luza minulého roku za vedení mladého třebechovského mlynáře to způso­bila. Nemožno! Vždyť Jakub mlynářův padnul v bitvě na Vítkově hoře — krutě zasažen zvolal poutník.

Zástup domácích lidí roste a tvoří kruh kolem cizince a jeden z nich praví za souhlasu ostatních: — Ach, to nebylo pravda, Jakub mlynářův sám se tím nejednou v orebském táboře chlubil, jak svého času obala­mutil tátu a mámu v tom úmyslu, aby je naplnil záštím proti papežencům. Ano, on jediný svou neústupností zavinil krutou smrt klášterních bratří a vlastní rukou zažehnul klášterní budovy svatopolské.

Tu přemíra utrpení poutníka-cizince byla dovršena. Zaúpěl návalem nové bolesti, dal se poznati, klesl na kolena a zvolal: Já přenešťastný otec a hlasem velikým proklel syna i celý uchvácený mlýn, aby ho země pohltila, a když chtěl dále cosi mluviti, puklo mu žalostí srdce, neboť ná­valu spravedlivého hněvu nemohlo více odolati.

Úžas zmocnil se všech přítomných a množství rukou chápe se. aby poskytly samaritánské služby.

Bylo však marno veškeré úsilí, byl mrtev. — Při prohlídce mrtvoly našel se malý raneček Svaté země a přiložená pergamenová blána s la­tinským písmem. Újezdecký plebán písmo přeložil a znělo; Pro případ, kdybych někde na cestě zemřel, pro lásku Boží prosím, abych pokud možno byl pochován po boku své milované ženy v Třebechovicích a tato přesvatá země, která v čistém úmyslu sebrána s^hrobu našeho Spasitele ve Svaté zemi a u

sv, Jakuba v Compostelle ve Španělích, byla položena na náš společný hrob. Jsem mlynářem třebechovickým a dědice mlýna zavazuji k jediné službě, aby toto moje poslední přání vyplnili a zpravo­daje tohoto přání odškodnili.

Když plebán dočetl, veškeré shromáždění i s plebánem klesá na ko­lena a všichni nesmírně dojatí modlí se za spásu duše zesnulého. Mezi tím obloha dosud jasná počala se náhle kaboniti.

Od Hradce vystoupil zlopověstný mrak, který rostl a se šířil a nížil a z olověných mraků počaly padati zprvu řídké a velké kapky, ale v mi­nutě se již lilo jako z konve a hrom k tomu řval a bouřil jako o závod a obloha přes tu chvíli tonula v záplavě blesků.

Újezdecký plebán byl již rozhodnut a přichystán, že osobně se vy­praví na Třebechovice, aby podal hroznou zprávu o návratu a skonu sta­rého mlynáře a aby jeho závěť odevzdal dědičnému rychtáři a celé obci.

Musel však zůstati doma, neboť boží dopuštění neustávalo. Orl; a Dědina rychle vystoupily ze břehů a druhý den širá krajina od Týniště až téměř ku Hradci proměnila se v jediné moře. A stále pršelo!

V Třebechovicích již voda vnikia na náměstí a stále jí přibývalo. Každý trnul hrůzou, něčeho podobného nebylo pamětníka. Vzedmuté vlny v přiléhajících lesích u Stěnkova a Petrovic nemilosrdně rvaly a unášely staleté borovice a smrky i jiné předměty. Celý den opět na to pršelo a strašlivý vichr neustával, až temná noc všecko přikryla.

Teprve o půl nocí nastal klid. Ráno však naskytlo se zrakům oby­vatelů Třebechovic hrůzné divadlo.

Mlýn u nynějšího „malého Mostku" úplně zmizel, snad byl v pravém slova smyslu spláchnut s povrchu zemského, a nastojte! Orlice v souboji divých živlů určila a vyvolila sobě jiné řečištní koryto směrem od Stěn­kova, nikoliv jako až dosud ke Třebechovicům, ale těsně ke Krňovicům, jako podnes vidíme.

Ve starém opuštěném řečišti zůstalo jenom bahno a zapáchající ka­luže. Kde stával mlýn, zůstala a podnes se uchovala malá, ale přehluboká tůň, o které lid sobě vypravuje a z generace na generaci přenáší, že ona tůň je bezedná . . .

Mlynář se svou divokou, na různých bojištích nasbíranou chasou a naloupenými církevními poklady, vše zmizelo v přívalu kalných vln roz­hněvané Orlice.

* *

Od těch dob uplynuly celé věky. Krajina několikráte změnila svou tvářnost, ale bezedná tůň tu zůstala doposud.

Kdykoliv se ubírám těmito místy, vždy moje mysl zalétá do dětských let a vzpomínám, jak my děti s jakousi neurčitou bázní jsme se plížily kolem této bezedné tůně a mimoděk vynořují se mi různé polozapomenuté zkazky, na př. jak jsem se jako malý klouček bál přisednouti k černavé vodě, když otec do ní rozhodil udicová vnadidla na ryby a volal, abych k němu přisednul do trávy.

Autor Vilém Koleš - KRONIKY TŘEBECHOVICKÉ 1923