Tři panny z „obecké" Hajdy.

Dle starobylého podání osada Třebechovice byla za starých časů opiankována 1) a měla elipsovitou podobu. Na čtyřech stranách byly postaveny vysoké, dřevěné, pavlačí opatřené budovy, tak zvané „Hajdy", které měly jaksi úlohu strážní.

Jedna se nalézala na silnici jako poslední stavení na pravé straně, jdeme-li z náměstí do Bědovic tu snad nikdo nepamatuje. Druhá kterou dobře pamatujeme nalézala se na „obci" při bývalém pohanském pohřebišti a slula „Hajda Karešova" (v ní se také moje matka, rozená Karešová, narodila). Třetí byla Hajda „ na Starém městě, kterou také dobře pamatujeme, zvaná „Volejna". Čtvrtá Hajda „Hejcmanova", stávala jako poslední stavení na levé straně, jdeme-li z náměstí po silnici směrem k Hradci. Však dotčené pozemky dosud vlastní potomek Hejcmanova rodu.

Mezi těmito Hajdami nalézalo se jádro osady : Kostel se hřbitovem, fara, škola, rynk s rathouzem a pivovarem, mlýny, bělidlo, lázně, tvrz, katovna, klejtovna atd. Kopec, který dnes zoveme Vinicí aneb Orebem, tehdy byl bezejmenný.

O těchto prastarých Hajdách uchovávalo se mnoho pověstí, které dnes již vešly skoro v zapomenutí. O strážní Hajdě při silnici k Bědo- vicím jako ve snách se pamatuji na vypravování, že prý strážník toho času nechal nedopatřením maličký otvor otevřený, a tím otvorem přivalil se prý v noci hrozný mor, který více jak polovinu obyvatelstva zhubil.

O Hajdě „na obcí" zaznamenávám následující pověst:

Vládcové třebechovské Hajdy „na obci" vymřeli po meči. Zůstaly jediné tři osiřelé dívky, které učinily slib ač měly hojně nápadníků že nikdy se nevdají. Slibu svému také dostály. Vládly velikým jměním a slynuly velkou dobročinností a vzájemnou sesterskou láskou. Mimo jiný majetek vlastnily veliká luka, rozprostírající se od vesnice Štěnkova až ke Krňovicům mezi řekou Orlicí a osadou Třebechovicemi. Obyvatelstvo Třebechovic prokazovalo jim úctu a pozornost. Chodily stejně ustrojeny a podobaly se jedna druhé jako oko oku.

.

Když sestaraly, došly k dědičnému rychtáři a nejstarší oslovila ho takto : „Pane rychtáři, víme, jak obyvatelstvo válkami zchudlo, léta utíkají a my chceme, aby na věčné časy zůstala v Třebechovicích po nás pa­mátka. I usnesly jsme se na tom, aby naše lučiny, lada a pastviny ještě za našeho života byly rozděleny na stejné dílce a aby každý třebechovský rod dostal jeden dílec. Prosím, sezvete na neděli po nešporách všechen lid na obecní draha, tam za osobního našeho dozoru lučiny rozměříme a odevzdáme do rodového vlastnictví."

Překvapený rychtář děkoval a s opětnými díky provázel sestry až na obec k Hajdě.

To byla událost pro celé město, ba i širé okolí. V neděli po nešporách přišlo na zmíněné lučiny celé městečko, ano i obyvatelstvo okolních vesnic, neboť bleskem rozšířila se zpráva o neobyčejném roz­hodnutí panen. Rychtář, plebán i kantor měli plné ruce práce s vyměřo­váním za ochotné pomoci kde koho. Vyměřovaly a rozměřovaly se stejné dílce za pomocí provazů a hlasitě vyvolávána jména šťastných, kteří tak náhle stávali se majiteli šťavnatých, Orlicí zavlažovaných lučin.

Když práce skončena, lid utvořil kolem stařičkých panen kolo, všecko jim vstříc jásalo a děkovalo, ale nejstarší pokynula, zjednala ticho a pravila:

„Moji milí! Panna Maria nám tu myšlenku vnukla, jí se poděkujte. Dále máme k vám ale dvě žádosti, a rcete, zda je splníte?"

„Splníme", volalo množství a ticho téměř hrobové zavládlo, když řečnice pokračovala:

„Tyto lučiny dnes vyměřené nechť navždy jmenujete na naši pa­mátku „Na provazech". A za druhé, slyšte, pane rychtáři, a všichni ostatní:

V naší Hajdě na mlátě leží již po delší dobu tři hrubé, stejně tesané náhrobní kameny bez nápisů a ozdob. Pouze naše podoba do každého ka­mene jest vytesána. Až zemřeme, nechť jsme pochovány před vchodem do kostela sv. Ondřeje jedna vedle druhé a na každý hrob nechť je po­ložen jeden náš kámen. I zavazujeme vás a vaše nástupce i v pozdních pokoleních, aby každý jedním „provazcem" louky podělený, kdykoliv na hřbitov vstoupí, „Otčenášem" na naše ubohé duše pamatoval a tyto tři kameny nechť na věčné časy jsou tam ponechány na naši památku."

Rychtář a všichni ostatní hlasitě slibovali, považovali to za snadný závazek. Od těch dob až po naše časy dotyčné louky zovou se „Na provázcích", ba i jednotlivé dílce vedeny jsou v původní míře v patrnosti. Hůře však to dopadlo s kameny. Když byl původní hřbitov dole ve městě zrušen kdy se tak stalo pamět nezaznamenala a počalo se pohřbívati „na Vinici", byly prý tyto kameny s úctou přeneseny a umístěny před chrámový vchod kostela Božího Těla „na Vinici", a po dlouhá léta byly tyto náhrobní kameny pietně ošetřovány třebechovským obyvatelstvem a po dlouhé časy bylo vzpomínáno šlechetných panen.Dědeček písmák Frynta, tedy vrstevník prvé polovice minulého sto­letí, pamatoval všechny tři kameny a vypravoval, jak se zlobil, i ostatní sousedé, když jeden kámen se ztratil. Moje matka, jejíž rodiče byly vlast­níky památné obecké Hajdy, pamatovala však jíž jenom dva kameny a při vypravování této historie vždycky se také zlobila, kamže se poděl kámen třetí. Já však pamatuji jenom kámen jediný, poslední — ležel na původním místě před hlavním chrámovým vchodem na Orebě.

I ten měl zmizeti. V tom čase konala se valná hromada Okrašlova­cího spolku a před tímto forem ujal jsem se kamene, neboť již již měl býti zašantročen, jako se stalo četným památkám na Orebě, těmi, kteří měli býti vlastně jejich strážci. Předseda pan Bujet však se mým vý­vodům usmíval a odtušil, že to staré haraburdí nestojí za to, aby se o to jevil takový zájem (bylť rodákem cizím, neznal naše poměry a tradice) a tak mnoho nescházelo a byl by i ten poslední kámen zničen, kdyby v následující dny v městě přítomný konservátor po mém upozornění neprohlásil kámen za památný a ochrany zasluhující.

Kámen byl zachráněn. Nalézá se nyní zazděný do pilíře hřbitovních vrat na severní straně.

Kdo navštívíš náš památný Oreb, zastav se také u tohoto kamene a vzpomeň si na naše „tři panny".

Autor Vilém Koleš - KRONIKY TŘEBECHOVICKÉ 1923